Honduras
Honduras je země Střední Ameriky a jeho hlavní město je centrální distrikt, který se skládá ze dvou měst, Tegucigalpa a Comayagüela. Je to nezávislý a suverénní stát. Jeho severovýchodní část omývá Karibské moře, na jihovýchodě sousedí se státem Nicaragua, na jihu se zálivem Fonseca a republikou El Salvador a na západě s Guatemalou. Celková rozloha i s ostrovy je 112.492 km².
Honduras je rozdělen na 18 departementů a na 298 okresů. Je to demokratická republika. Počet obyvatel v Hondurasu je kolem 8.000.000 a většina z nich se věnuje zemědělsko-dobytkářské činnosti. Menšina potom obchodu, financím, manufakturám a veřejným službám. Nejlidnatější region je region Cortés se 400.000 obyvateli. Země je multietnická, skládá se ze čtyř etnických skupin: bílé rasy nebo mesticů, kterých je většina, domorodí (lencas, misquitos, tolupanes, chortis, pech, tawahkas), černoši - garifunové a kreolci mluvící anglicky. V Hondurasu stále panuje neklidná politická situace. Pro průmysl je mimo jiné důležité zpracování mahagonového dřeva.
Terén se převážně skládá z hor a pohoří, náhorních plošin, úrodných hlubokých údolí a řek, některé řeky jsou splavné. Je to bohatá země na biodiverzitu, odhaduje se, že v Hondurasu existuje 8.000 druhů rostlin, 250 druhů hadů a obojživelníků, více než 700 druhů ptáků a 110 druhů savců, kteří obývají různé ekologické regiony.
Název
Jméno Honduras dané Španěly znamená ve španělštině hluboký záliv, dle zálivu u města Truchillo, které bylo prvním hlavním městem Hondurasu. Aztékové jej ovšem nazývali v jazyce náhuatlu Zollan - ,,Lugar de cordonices" - ,,Místo křepelek" a v dnešním náhuatlu se tento název nadále používá. Jméno pro křepelku - cordoniz - převzali Aztékové z jazyku pipil, příbuznému náhuatlu , sula (v jazyce pipil) - zolli (v náhuatlu), Jazykem pipil se hovoří na území dnešního El Salvadoru, který s Hondurasem sousedí na jihozápadě.
Historie
Prehispánské společnosti v Hondurasu
Před španělskou konkvistou území obývaly dvě kulturní migrační skupiny - Mayové a Aztékové. Tyto skupiny měly každá svou vládnoucí elitu, která kontrolovala většinu populace. Tyto kultury dosáhly velkého pokroku v různých oborech, pěstovali především fazole, kakao, čile atd. a měli velice vyspělý zavlažovací systém a mohli tak uživit velký počet obyvatel. Vyvinuli také pokročilou techniku ve vyšívání a výrobě keramiky. Byli skvělými obchodníky. Dosáhli velkého pokroku v matematice, astronomii, architektuře a sochařství, vybudovali velká města.
Severozápadní Honduras obývali převážně chortisové. Mayové obývali Copán a Ocotepeque, lencas žili v departementech Santa Bárbara, Lempira, Intibucá, La Paz, Comayagua, Francisco Morazán, Valle a části El Salvadoru. Zbytek země obývaly primitivní kočovné skupiny pocházející z jižní části kontinentu. Mezi nimi tolupanes či xicaques, pechs či payas, tawakhas a misquitos, kteří tvořili většinu obyvatelstva. Po roce 1700 se přidala další etnická skupina - garifunové, anglicky mluvící černoši.
Nejpočetnější skupinou byli lencas, kteří v době příjezdu Španělů obývali největší plochu a byli nejlépe zorganizovaní. Měli asi 350 domů, ve kterých žilo více než 500 obyvatel. Ještě pořád existuje vědecká polemika o původu lencas, podle Rodolfa Baróna Castra to jsou potomci přímých mayských dědiců, kteří nezažili exodus, který skoncoval se starým impériem. Když přijeli Španělé, obývali El Salvador a Honduras. Mayské území se rozkládalo na části dnešního území Hondurasu, v Guatemale, části El Salvadoru a na jihu Mexika. Mayové dosáhli rozkvětu prvních 15 století n.l. Z dodneška neznámých důvodů byl Copán opuštěn a zničen. Z ostatních mayských měst už zbyly v XV. století jen trosky. Nejpravděpodobnější důvody zániku této kultury byl hlad, nemoci a vnitřní války.
Období konkvisty
V březnu roku 1524 do Hondurasu dorazil první španělský konkvistador, Gil González Dávila. Založil zde město San Gil de Buena Vista a postupně pacifikoval indiány, bojoval proti ostatním Španělům, kteří ho ohrožovali v zabírání území v domnění, že najdou odtok jezera Nicaragua.
Potom vyslal Hernán Cortés , který se mezitím dověděl o velkém bohatství této země, dvě expedice. Jednu po souši a druhou po moři. Poprvé pověřil Pedra Alvarada a podruhé Cristóbala de Olida, ten jej však zradil a proto Cortés vyrazil z Mexika jako šéf další expedice, která trvala asi 2 roky a skončila po velkých nebezpečích v Trujillu. Cortés sem přivezl dobytek a založil město Natividad de Nuestra Seňora nedaleko Puerto de Caballos, ,,Přístav Koní". Ještě než se vrátil zpět do Mexika (1526), pověřil Hernanda Saavedru jako guvernéra Hondurasu, kterému dal instrukce o dobrém zacházení s indiány.
26. října roku 1526 byl Diego López de Salcedo jmenován španělským králem guvernérem Hondurasu místo Saavedry. Následující desetiletí bylo poznamenáno osobními ambicemi mezi guvernéry a konkvistadory. Španělští kolonizátoři se postavili svým leaderům a indiáni zase proti svým patronům za špatné zacházení.
Po smrti Salceda (1530) se z kolonizátorů stali rozhodčí moci. Rozhodovali o sesazení a znovuzvolení guvernérů. Předtím ještě požádali Pedra de Alvarada, aby se postaral o skoncování s anarchií. S příjezdem Alvarada v roce 1536 chaos ustal a Hondurasu začala vládlnout autorita. V roce 1537 byl zvolen guvernérem Francisco de Montejo. Když přijel, zrušil rozdělení půdy, které ustanovil Alvarado. Jeho kapitán, Alonso de Cáceres, utlumil indiánskou vzpouru v roce 1537 a 1538, kterou vedl kasik Lempira.
V roce 1539 měli Montejo a Alvarado vážné rozpory týkající se regionu, což upoutalo pozornost ,,Consejo de Indias". Montejo odjel do Chiapasu a Alvarado se stal guvernérem Hondurasu. Poté, se souhlasem španělského krále, připojil Honduras ke Guatemale.
Koloniální Honduras
Porážka Lempiry a postupné ubývání válek mezi Španěly posílilo honduraskou ekonomiku. Ke konci roku 1540 začal Honduras prosperovat. Bylo založeno Gracias (Lempira) jako hlavní město regionální audience Guatemaly. Toto rozhodnutí vzbudilo zášť mezi nejlidnatějšími městy v Guatemale a Salvadoru. V roce 1549 se hlavní město přesunulo do Guatemaly a stala se jím Antigua a z Hondurasu se stala provincie hlavního kapitanátu Guatemaly až do roku 1821. První důlní centra se nacházela v Gracias. V roce 1538 tato centra produkovala významná množství zlata. V roce 1540 se to změnilo, protože bylo objeveno nové naleziště zlata a stříbra v údolí Río Guayape, což způsobilo úpadek Gracias a rozkvět Comayagua. Poptávka po pracovní síle rostla, což urychlilo úbytek domorodého obyvatelstva. Výsledkem pak byl přísun afrických otroků. Další naleziště zlata byly objeveny v San Pedro Sula a v přístavu Trujillo.
Produkce zlata začala ubývat už v roce 1560 a s ní i význam Hondurasu před španělskou korunou. Na začátku roku 1569 nová naleziště stříbra opět oživily na krátkou dobu ekonomii, což vedlo k založení Tegucigalpy, která brzy začala soupeřit s Comayaguou, do té doby nejdůležitějším městem v zemi. Bod vrcholu produkce zlata zaznamenala v roce 1584, potom se opět vrátila ekonomická deprese. Úsilí o těžbu v Hondurasu byly kladeny překážky v podobě nedostatku kapitálu, pracovní síly a topografickéých obtíží. Merkuru, velice důležitého pro produkci stříbra byl nedostatek, na druhé straně nedbalostí funkcionářů bylo dostatek.
Jeden z největších problémů pro španělské guvernéry Hondurasu byla aktivita Angličanů na severu teritoria. Tyto aktivity začaly v XVI. století a pokračovaly až do XIX. století. V prvních letech evropští piráti napadali často karibské honduraské přístavy. V roce 1643 jistá anglická expedice zničila město Trujillo, hlavní přístav Hondurasu. Také se hodně snažili o anglické kolonie od XVII. století na ostrovech a na severu Hondurasu za pomoci domorodých Sambos a Misquitos, kteří napadali španělské osady.
Na začátku XVIII. století bourbonská dynastie nahradila Habsburgy na španělském trůnu. Tato nová dynastie nastolila řadu nových reforem v celém impériu (tzv. bourbonské reformy) ve smyslu vyšší rentability a ve smyslu ochrany svých kolonií. Mezi těmito reformami byla mj. snížena daň z cenných minerálů a merkuria, jenž byl královským monopolem. V Hondurasu se v roce 1730 tyto reformy podílely na obnově důlního průmyslu. Pod vládou Bourbonů vynakládala španělská vláda další úsilí, aby získala zpět kontrolu nad karibským pobřežím.
V roce 1752 byla zbudována pevnost San Fernando de Omoa. V roce 1780 se Španělé vrátili do Trujilla, které se mezitím začalo rozvíjet jako základní báze operací proti britským základnám na východě. Během let 1780 - 1790 Španělé získali zpět kontrolu nad Islas de Bahía a vypudili většinu Britů a jejich spojenců z oblasti Río Negro. Anglicko-španělská domluva z roku 1786 konečně definitivně ustanovila španělskou suverenitu na karibském pobřeží.
Nezávislost
Po zhruba tři století byl Honduras součástí hlavního guatemalského kapitanátu, proto se jeho nezávislost točila už kolem pro-independistických hnutí v několika provinciích. Po španělské okupaci ze strany Francouzů, v Nicaragui, El Salvadoru a Guatemale (1811 - 1813) začaly první vzpoury za nezávislost centrální Ameriky. V Hondurasu Španělé opakovaně pokračovali v boji o moc a dusili independistická povstání. Od roku 1813 do roku 1820 se ve střední Americe nezaznamenal žádný úspěch ze strany independistů. Až 24. února v roce 1821, když Mexico skrz ,,Plan de Iguala" prohlásilo úplnou nezávislost na Španělsku. Tato událost urychlila středoamerickou nezávislost, která se naplnila 15. září roku 1821 a která byla sepsána Josém Ceciliem del Valle.
Eufórie nezávislosti trvala jen krátce, když se v roce 1822 díky iniciativě konzervativců a imperátora Agustína de Iturbide, středoamerické provincie spojily s mexickým impériem. Tato unie však trvala pouze do pádu Iturbida a to do března roku 1823. V březnu roku 1824 proběhl v Guatemale kongres a založila se ,,República Federal de Centroamérica", která se skládala z Guatemaly, Hondurasu, El Salvadoru, Nicaraguy a Kostariky. Nová republika trvala krátce a po různých občanských válkách se unie rozpustila v únoru roku 1838 a všech pět států založilo každý svůj nezávislý.
Některé z těchto středoamerických států se několikrát pokusily o znovuzaložení Federální středoamerické republiky, ale tyto pokusy ztroskotaly a jen stály život několika iniciátorů. Poslední pokus byl ale úspěšný díky vlivu Dr. Policarpa Bonilla, prezidenta Hondurasu. Uzavřel se traktát s Nicaraguou a El Salvadorem, podle nějž tyto tři republiky založily federaci pod názvem ,,República Mayor de Centro América".
Z těchto tří republik se stal stát, který se měl scházet každý rok v hlavním městě federálních států ve městě Managua ve jménu Spojených středoamerických států. Tato konstituce však brzy smutně skončila, když revoluční hnutí v San Salvadoru ustanovlio novou vládu v El Salvadoru. Její první krok pak byl výstup z unie, což zapříčinilo rozpad Spojených států středoamerických.
XX.století
Ekonomie Hondurasu bazírovaná na zemědělství byla ve XX. století ovládnuta severoamerickými firmami jako United Fruit Company, Standard Fruit Company a Cuyamel Fruit Company, které zavedly enormní banánové plantáže podél celého severního pobřeží. Tyto společnosti rapidně udělaly z vývozu banánů hlavní vývozní produkt Hondurasu. Tímto způsobem zahraniční kapitál, život na banánových plantážích a konzervativci se stali rozhodujícími faktory v honduraské politice od konce XIX. století až do XX. století.
Generál Tiburcio Carías Andino diktátorsky kontroloval Honduras během ,,Velké deprese" až do roku 1948. V roce 1955, po stávce zaměstnanců banánových plantáží, mladí vojenští reformisté zorganizovali puč, nastolili provizorní vládu a připravili cestu pro nové volby v roce 1957.
Na šest let byl zvolen prezident Ramón Villeda Morales. V roce 1963 vojenští konzervativci urychlili volby a při krvavém masakru sesadili Villedu. Vojsku velel generál Oswaldo López Arellano až do roku 1970.
Nespokojenost lidu pokračovala a k tomu se přidala válka pohraničí s El Salvadorem v roce 1969, známá jako ,,Fotbalová válka". Civilní prezident národní partaje Ramón Ernesto Cruz se dostal k moci na krátkou dobu v roce 1971, ale nebyl schopen vést vládu. V roce 1972 generál López zorganizoval další puč. López uplatnil progresivnější politiku, zavedl zemědělskou reformu, ale jeho vláda byla svržena v polovině 70. let z důvodu korupčního skandálu. Pozdější vláda Juana Alberta Melgara Castra (1975 - 1978) a generála Policarpa Paze Garcíe (1978 - 1982) zavedla dnešní infrastukturu a systém telekomunikací.
V tomto období se také země těšila rychlejšímu ekonomickému nárustu z důvodu větší zahraniční poptávky po jejích produktech a zahraničním půjčkám. V roce 1982 byla založena nová konstituce, která byla výsledekem vyjednávání mezi politiky a vojskem. Stanovilo se, že se nebude znovu volit a tutelu systému získala armáda ,,Fuerzas Armadas de Honduras", v případě, že by někdo chtěl sabotovat demokracii a potlačit konstituci Hondurasu.
Konstituce 1982
Byl zvolen liberál Roberto Suazo Córdova, který slíbil revoluci poctivosti a práci. Jeho prezidence se točila kolem událostí, které měly brzdit sovětské rozpínání v Hondurasu za pomoci USA. Po vítězství sandinistů v Nicaragui a politické nestabilitě v El Salvadoru, se prezident Spojených států Ronald Reagan rozhodl netolerovat socialistické strany a v Hondurasu viděl perfektní platformu pro kontrarevoluci. S komplicitou Suaze Córdovy a fašistického armádního komandanta Gustava Álvareze Martíneze, CIA financovala a vedla formaci protirevolučního nicaragujského vojska z Olancha a El Paraísa, s tím, že bude pronásledovat sandinistickou vládu. Zároveň tato americká organizace pomáhala salvadorským vojákům ve svém boji proti levicovým rebelům.
Roberto Suazo Córdova předal problém ,,contras" svému liberálnímu nástupci Josému Azconovi del Hoyo, kterého se pak ani on nemohl setřepat. Museli přistoupit na jeho přítomnost v Hondurasu, aby se tak vyhnuli přímému střetu s Nicaraguou. Za prezidence Azcony se tak mnohé nezměnilo.
Volby v roce 1989 nahrály kandidátu národní strany Rafaelu Leonardu Callejas. Během jeho vlády se do země začlenila neoliberální politika navržena Mezinárodním monetárním fondem a Světovou bankou. V březnu roku 1990 vstoupil v platnost zákon o strukturálním pořádku, který způsobil inflaci lempiry, snížily se sazební bariéry apod. Tyto experimenty měly negativní dopad na ekonomii země.
Na konci mandátu Callejase se jeho neoliberální politika uzavřela celkem diskrétní bilancí v makroekonomice s ročním nárustem 1,5%. Za jeho vlády země také vyhrála důležitý boj s El Salvadorem o území, získali zpět 3/4 území, o které vedli spor od roku 1969.
V roce 1994 se k moci vrátili liberálové a prezidentem se stal Carlos Roberto Reina. Za jeho vlády byla zrušena tutela systému armády a 6. dubna roku 1995 také povinná vojenská služba. V roce 1998 byl zvolen další liberál Carlos Roberto Flores Facussé, za jeho vlády byla reformována a modernizována honduraská vláda a ekonomika s tím, že bude pomáhat nejchudším občanům Hondurasu. Bohužel v té době došlo k velké přírodní katastrofě a hurikán Mitch smetl celou zemi pár měsíců po jeho zvolení.
Jeho rekonstrukční správa, která zahrnovala mezinárodní podporu na opravu škod se jeví nezkorumpovaná. Finanční zlepšení bylo rychlejší, než se očekávalo, ale chudoba a nerovnost se nesnížily stejnou mírou. Vláda také nedokázala zabránit společenskému násilí.
Současná politická situace
První volby XXI. století z 25. listopadu roku 2001 rozhodly o novém prezidentu, kterým se stal podnikatel Ricardo Maduro z ,,Partido Nacional" (Národní strany). Jeho hlavním objektivem je boj proti kriminalitě, která pustoší zemi. Maduro dokázal potlačt násilí mládežnických band a se také viditelně zasloužil o ekonomickou stabilizaci a snížil zahraniční dluh. Problém chudoba se mu však vyřešit nepodařilo.
V roce 2006 jeho mandát skončil a nahradil jej Manuel Zelaya. Jakmile získal moc, nečekaně začal vyjednávat o ropě s Venezuelanem Hugem Chávezem. Jeho politika byla levicová, vzdálil se Washingtonu a nachal vstoupit Honduras do ,,ALBA". Jeho dalším projektem bylo otevřít konstituční proces jako ve Venezuele anebo Ekvádoru za pomoci velké skupiny méně šťastných Hondurasanů, což vyvolalo nepřátelství bývalých tradičních mocenských skupin, jako politikové jeho vlastní strany, velcí podnikatelé, církev, civilní instituce, soudnictví, kteří za pomoci armády zničili Manuela Zelayu a vyhlásili jeho anketu za ilegální. Ten den byl Zelaya svržen a byl dosazen Roberto Micheletti. Tento akt byl chápán jako puč a země se rozdělila na ty, kteří podporovali Zelayu a na ty, kteří podporovali puč.
OEA (Organizace amerických států) zasedla, vyhlásila rozsudek puči v Hondurasu a podpořila Zelayu a jeho demokratické pokračování. Stejně jako OEA i většina zemí vyjádřila nutnost reintegrace Zelaye a uspořádat právnický systém. Mandát Michelettiho neuznali. Přesto však Micheletti a honduraský kongres zůstali pevně rozhodnutí a Zelaya, který po návratu do země přečkává na brazilské ambasádě, tak nedokončil svůj mandát.
Na konci roku 2009, uprostřed krize, oslavili nové volby, vítězem se stal tradičně člen pravicové strany Porfirio Lobo, podnikatel v zemědělství, který se vyjadřuje v centristickém, usmiřovatelském smyslu. Lobo převzal zemi roztříštěnou, silně politicky a ekonomicky soustředěnou a navíc podřízenou demokratické zahraniční observaci, z nichž OEA vyčkává na vývoj politického směru, aby se rozhodla, zda uzná legitimitu nové honduraské hlavy státu.
Od 1. června roku 2011 Honduras znovu přijat do OEA.
Turistický ruch
Honduras está comenzando a desarrollar su potencial turístico. El Instituto Hondureño de Turismo (IHT) tiene como misión "conducir el desarrollo turístico nacional, mediante las actividades de planeación, impulso al desarrollo y diversificación de la oferta, apoyo a la operación de los servicios turísticos y la promoción, articulando las acciones de diferentes instancias y niveles de gobierno."[89]
Esto, según la visión del IHT, les llevara a que Honduras sea para 2021 "el país líder en la actividad turística a nivel regional, ya que habrá desarrollado y diversificado sus mercados, productos y destinos. Las empresas serán más competitivas en los ámbitos nacional e internacional." De acuerdo al IHT, "el turismo será reconocido como pieza clave en el desarrollo económico y su crecimiento se habrá basado en el respeto de los entornos naturales, culturales y sociales, contribuyendo al fortalecimiento de la identidad nacional."[89]
A pesar de que en la actualidad Honduras ocupa el último lugar en ingreso de turistas a nivel centroamericano, este ocupa el cuarto lugar en generación de divisas, después de Costa Rica, Panamá, y Guatemala (2009). [90]
La región que más aporta turistas a Honduras sigue siendo Centroamérica, representando el 46% de participación, la segunda región más importante es Norteamérica, con una participación del 39% del total de turistas, la gran mayoría proveniente de Estados Unidos. 10.1% de los turistas provienen de Europa y 4.2% de otros países del mundo.[91]
Honduras cuenta con muchos lugares que atraen al viajero aventurero. Desde excursiones por la jungla y submarinismo, hasta la visita de antiguos yacimientos mayas y de pueblos indígenas. En este país se encuentran, 40 zonas protegidas, 20 parques nacionales y dos lugares calificados como patrimonios de la humanidad por la UNESCO: Copán y la Biósfera del río Plátano.[92]
En las Islas de la Bahía, lugar que recibe más del 50% de los turistas que visitan Honduras, se encuentran hoteles y comida de clase mundial. En un menor grado, en las ciudades turísticas más grandes, como Copán Ruinas, Tela, San Pedro Sula, Tegucigalpa, el área del Lago de Yojoa y La Ceiba. Una vez que el turista rebase más allá de esta ruta turística, debe estar preparado y conformarse con un alojamiento básico, y menos infraestructura turística. Para llegar a Honduras es muy fácil, con muchos vuelos directos a San Pedro Sula, Tegucigalpa y Roatán.[93]